Dle ustanovení § 433 odst. 2 občanského zákoníku platí, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Může však být posuzován i podnikatel jako slabší strana, např. ve smluvním vztahu mezi podnikateli (B2B), kde druhou smluvní stranou je velká obchodní korporace nebo když je smluvní stranou banka? Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2351/2021 ze dne 29. 9. 2021 dovodil, že skutečnost, že smluvní strana je podnikatelem v daném oboru, není sama o sobě dostatečná pro závěr, že se nejedná o slabší stranu ve smyslu § 433 občanského zákoníku. Nejvyšší soud se touto problematikou již v minulosti zabýval i v rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 56/2019 ze dne 16. 3. 2021, v němž dospěl mimo jiné k závěru, že zákonodárce zavedením zvláštní právní úpravy v ustanovení § 433 občanského zákoníku v rámci ochrany slabší strany zjevně nezamýšlel rozlišovat mezi subjekty slabší strany a ochranu poskytuje všem subjektům, které definici slabší strany splňují. Slabší stranou může být jak spotřebitel, tak i osoba v postavení podnikatele.