Dle § 310 odst. 4 zákoníku práce může zaměstnavatel od konkurenční doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance. Zákonná úprava kromě časové limitace neobsahuje další podmínky pro odstoupení od konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele. Dle dosavadní judikatury Nejvyšší soud považoval odstoupení od konkurenční doložky bez udání důvodu jako absolutně neplatné, i když možnost odstoupit bez udání důvodu byla mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem smluvně ujednána. Tyto závěry však změnil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1889/19 ze dne 21. května 2021. Ústavní soud zmiňuje, že dosavadní judikatura nepřípustně zasáhla do autonomie vůle, smluvní svobody a práva podnikat. Ústavní soud v nálezu zmiňuje níže uvedené okolnosti, které jsou rozhodné pro určení, jestli je odstoupení od konkurenční doložky zaměstnavatelem bez uvedení důvodu v pořádku.

Co by se mělo posuzovat:
a) doba, kdy k odstoupení zaměstnavatele došlo,
b) zda-li zaměstnavatel odstoupil těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance (zvážit důvod, proč tak nemohl učinit zaměstnavatel dřív),
c) důvod, proč vázanost stran konkurenční doložkou považoval zaměstnavatel za nežádoucí, nepřiměřenou, neudržitelnou nebo nespravedlivou,
d) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou (např. zaměstnanec odmítl nabídku jiného povolání), nebo
e) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil svého práva odstoupit od konkurenční doložky (např. se chtěl zprostit povinnosti poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání v době, kdy věděl nebo mohl a měl vědět, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou).